V dnešní hektické době, kdy musíme mít všechno dokonalé a my musíme být také dokonalí, na sebe nakládáme mnoho úkolů a povinností. Nemáme čas jen tak být sami se sebou, zklidnit se, utišit a srovnat si své pocity i myšlenky. Jsme jako křečci běžící v běžícím kolotoči. Zavodíme sami se sebou i celým světem. Tvoříme sami sobě překážky, přetěžujeme se a přetížení vede k demotivaci. Často si toho totiž naložíme tolik, že v dlouhodobém horizontu to není únosné.
Dle učeného pána, Gustava Junga, se často deprese objevuje v polovině života, jako pobídka vydat se novými cestami. Pokud to tak je, tak ze stejného důvodu může přijít i dříve, než kolem padesátky. A proč vnímat toto psychické onemocnění jako snahu organismu ochránit se před přetížením? Protože nás nutí odvrátit se od svých objektivních úkolů a soustředit se na to, co se děje v našem nitru. Bohužel se tam často odehrává sebeobviňování. Sebeobvinňování je to nejhorší, co pro sebe můžeme udělat. Minulost tím nezměníme. Ano, pokud jsme někomu ublížili, můžeme se mu omluvit, ale to nám bohužel často neumožní naše ego nebo strach.
Pan Ansel Grűn ve své knize Deprese jako šance, uvádí, že každá nemoc má svou duchovní příčinu. A zaujmeme-li k depresi duchovní přístup, přesahujeme její psychologickou dimenzi. A já musím, než souhlasit. V depresi existuje smutek,který se neprotiví Bohu. Je to zkušenost, že v tomto světě nejsme doma a smrt nám pak přináší osvobození. Deprese je zde brána jako touha po onom světě, kdo to takto s vírou přijímá, depresi sice ještě neléčí, ale přestal se ji bránit. Je možné, že právě Bůh (vesmír, Jehova, vyšší moc, osud doplňte si podle sebe), nabízí osobě v depresi, aby svou nemocí nalezl svou cestu k jím uznávané vyšší entitě.
Už od mala se podle Don Miguel Ruiz učíme lhát,aby jsme přežili ve svém kulturním prostředí. Učíme se podvádět ostatní i sami sebe. Upřímnost a nefalšovanou pravdu pak považujeme za projev bláznovství. Místo tvoření, deformujeme. Tvořime si očekávání vůči druhým aniž ho vyslovujeme nahlas. Máme je vůči ostatním i vůči sobě. Tím nám vzniká možnost,jak se chránit před přetížením myšlenkami a můžeme tak potlačovat své pocity viny za cokoli. Tím,čemu věříme,si stavíme vězení a svobodu si můžeme získat jen tím,že si ji sami udělíme. Stavíme si okolo sebe ochrannou zeď a když je hotová, zjistíme, že jsme se zazdili, uzavřeli sami sebe do pasti.
A co demotivace? Mnohokrát se snažíme vše zvládnout, být dokonalými lidmi, ale vidíme, že v našich očích opakovaně selháváme. To nás jednoho krásného dne přestane bavit a my rezignujeme, ztratíme motivaci, přestaneme se snažit. Musíme zpochybnit to, čemu věříme, že děláme špatně, zpochybnit naše vnímání reality, potom bude naše vnímání reality a skutečnosti dokonalejší. Uzavíráme se do vlastního vězení a jen my sami se můžeme osvobodit, udělit si milost.
A jak to máte Vy? Pište do komentářů, nebojte se.
Komentáře
Okomentovat