Derealizace a depersonalizace

Depersonalizace

Co to vlastně je?
Je to psychický problém, který má mnoho projevů. Úplně nejjednodušeji řečeno to je zdání neskutečnosti sebe sama.
 
Nejčastější projevy jsou:
-vlastní existence nebo tělo je neskutečné, nereálné, cizí
-tělesné a mnohdy i psychické pochody jsou prožívány jako oddělené od já
-vlastní hlas, vzhled, dotyk je vnímán jako cizí
-člověk může mít pocit, jako by se vznášel a nestál na zemi
-může být strach, že člověk zmizí, zešílí, zemře
- člověk si připadá jako automat nebo robot bez vlastní vůle
-čas i prostor mohou být zkreslené
-ztráta nebo otupění emocí i empatie
-ztráta životní motivace
- problémy se soustředěním, pamětí, závratě, otupělost až mimotělní zážitky
-může být prožívána přechodně, nebo i dlouhodobě
-při trvalém nebo opakujícím se průběhu je nazývána Depersonalizační a derealizační syndrom
-v průběhu života ho prožije až 2% osob
-postiženého stav znepokojuje a obtěžuje, chce jej změnit
-zhoršuje pracovní výkon někdy až k pracovní neschopnosti

Za nejčastější spouštěče se dá považovat:
-může začít z ničeho nic např. po požití drog nebo se dlouhodobě rozvíjet
-vyskytují se často společně s depresemi, úzkostí, záchvaty panik, poruchami příjmu potravy, i jinými diagnózami
-může mít fyzické příčiny jako oslabení imunity, neurologické příčiny
-velmi často po stresu a úzkostech

Termín derealizace a depersonalizace byl zaveden jako samostatným v roce 1935 psychiatrem Wilhelmem Mayer-Grossem a v Čechách se mu věnoval Antonín Heveroch, pod pojmem porucha jáství. Jáství je zkušenost uvědomování si sebe sama, svého já. Jde o souhrn poznatků, které máme o svém vnímání, emocích, myšlení. Uvědomování si sebe sama má psychologické, sociologické, filosofické, eventuálně i teologické aspekty. Lze mluvit také o pozorování sebe sama, obzvláště ve spojitosti s pocitem, že jedinec je souhrnným, konzistentně cítícím, myslícím a jednajícím stvořením. Toto sebepozorování slouží k reflexi a k tomu, že se v jedinci zesiluje a utvrzuje pojem „já“. S depersonalizací a derealizací má během života zkušenost až tři čtvrtiny lidí, ale jen málokdo o nich kdy předtím slyšel. O depersonalizaci a derealizaci se mlčí. Často se nicméně vyskytují v průběhu životně ohrožujících situací (např. při autonehodě), ale i za docela běžných podmínek (při únavě, stresu). Byť jde o velmi bizarní psychické stavy, není třeba se jich děsit. Depersonalizace a derealizace časem odezní společně s podnětem, který je vyvolal.

Utrpení, které lidé se syndromem prožívají, je ohromné a těžko představitelné. Svůj stav přirovnávají ke smrti zaživa, což přirozeně silně zasahuje do jejich mezilidských vztahů. Přesto zpravidla žijí běžný život, své obtíže tají a okolí o jejich problémech nemá ani tušení.

DP/DR syndrom je považován za velmi špatně léčitelnou poruchu (Simeon, 2004). K jeho léčbě mohou být užity různé psychoterapeutické přístupy, žádný z nich nebyl zatím empiricky ověřen jako efektivní. V úvahu připadají psychodynamické přístupy či různé terapie zaměřené na trauma. Je totiž pravděpodobné, že lidé s chronickým DP/DR syndromem disociovali emočně zdrcující duševní obsahy, které je vhodné exponovat a propracovat.

Strategie zvládání DP/DR:

·         Strategie netečnosti (provázená pocity beznaděje, bezmocnosti a depresí)
·         Strategie vyhnutí se působení stresoru (provázená pocity bázně a strachu)
·         Strategie napadení stresoru (provázaná pocity nebezpečí)
·         Strategie různých druhů činnosti zaměřených na posilování vlastních zdrojů – zdokonalování se v dovednosti boje se stresorem.

Pokud vyvolaná změna strategií zvládání není uspokojující, či je uspokojující jen částečně, potom dochází k celému procesu zvládání znovu, jedinec znovu hodnotí (staro)novou situaci a volí (staro)nové strategie zvládání. Celý proces tedy nemusí být jednorázovou záležitostí, spíše se cyklicky opakuje.

Pokud přes všechny snahy situaci zvládnout je blokováno dosažení uspokojivého cíle, nastupují reakce typické pro frustraci (Ficková, 1993, Nakonečný, 1998). Frustrace vyvolává nejrůznější negativní pocity, jako je deprese, bezmoc či agrese, ať namířená proti sobě anebo okolí.

Je tu skutečnost, skutečnost  nízké obeznámenosti české odborné veřejnosti s touto problematikou, podobně jako je tomu v zahraničí (Simeon, 2004). Informovanost o DP/DR syndromu by se měla na straně lékařů zvýšit.

Antonín Heveroch v chorobopisech svých i převzatých pacientů uvádí, jako spouštěč v prvním případě u muže zbrklého a vznětlivého, že porucha jáství se u něho vyskytovala po úzkostech a muž při ní chodil pouze pozadu. V druhém případě, také muž, popisuje pocit ztráty pocitu těla, pocitu pohledu, naopak pociťuje, že vše vykonává jako stroj a upevnění myšlenky, že vůbec nemyslí a nemůže se těšit ničemu, ztráta vůle, pocit že žije a zároveň nežije. Je nepozorný, bez vůle, neschopný myslet a řítit své chování podle svých myšlenek. Řeč jde bez jeho vůle a myšlení sama. Případ třetí, žena, říká, že ji nic netěší, že když mluví, tak to je, jako by mluvil někdo jiný. Případ čtvrtý, žena, popisuje, že vše vidí i slyší jinak, než je, když něco dělá, jako by to dělala ve snu a že nemá své tělo, ztráta chuti k práci. Pátý případ, profesor reálky po pocitu úzkosti se musí ujišťovat, že je to on a jeho tělo. I další případy jím popisované v Časopise lékařův českých, uvádějí pocity cizosti těla, změnu vnímání okolí, nechuť žít, oddělenost od ostatního světa, ztráta energie. Vždy počátku těchto stavů předchází nějaký stres.

Závěrem tedy vyplývá ze zjištěných informací i vlastní zkušenosti, že osoba trpící depersonalizací a derealizací před něčím utíká do daných stavů, které ale jsou vnímány jako obtěžující. Přitom si s problémem neví rady psychologové a psychiatři na celém světě.

Zdroje:

www.depersonalizace.info
wikipedie
Bakalářská práce Myslím a přeci nejsem: Depersonalizační a derealizační syndrom a jeho zvládání – vypracoval Adam Chalupníček, Brno 2005
Časopis lékařův českých